Takové malé večerní překvapení

11. prosince 2017 v 9:04 | Natálie |  → My diary

Ahoj,

přeju krásný druhý svátek vánoční Usmívající se.

Dneska jsem měla takovou vaříčí náladu, a už přes týden jsem se rozhodla, že se poprvé pustím do VEPŘO-KNEDLO-ZELO.
A myslím, že se mi to docela povedlo. Domácí knedlu jsem už vychytala, maso bylo dobré. Jediné co mi chybí pořádně doladit je zelí. Dělala jsem dva druhy, protože se mi chtělo, a dneska jsem byla ze všeho nadšená, a po hlavě jsem se do toho vrhla. Usmívající se Taky za to nejspíš může i fakt, že já když chci něco udělat pořádně, musím si k tomu pustit důchodcovské rádio Smějící se. Zní to možná divně, ale vždy mě to přenese do doby, kdy jsem byla malá a bývala jsem u babiny na prázdniny. Minule jsem u toho uklízela, a dneska vařila. Poslouchám Český rohlas Ostrava. Vím, že nikdo z vás by si to nejspíš nepustil, ale mě se u toho hrozně dobře pracuje. Smějící se


JInak tohle je houskový knedlík. Na fotce to vypadá jako bramborový, ale není.
A prostě to zelí potřebuje ještě vychytat. Nerozhodný

 

Železná neděle 2017

3. prosince 2017 v 18:32 | Natálie |  → My diary
Ahoj Usmívající se,

tuto neděli nám začíná první adventní neděle.

Co si já představím pod pojmem advent?

Dle mého, je to čas klidu a zároveň shonu. Shonu po tom, mít všechno nejlepší a nejkrásnější. Shonu po dárku, abychom někomu mohli udělat radost. Shonu po tom, abychom stihli napéct cukroví. Je toho dost, co člověk musí zvládnout před velkým svátkem.


Můj první adventní věnec, který jsem dělala.

Práce, práce, práce..

25. listopadu 2017 v 18:01 | Natálie |  → My diary
Pondělí:

Na pondělí jsem se ze všeho nejvíc těšila. Až příjdu ráno do práce a odejdu až večer. Měla jsem celý den, protože je málo lidí, takže jsem pracovala 15,5h. (Od 5 do půl 9.. už v neděli jsem z toho byla kaput Smějící se.)

Úterý:

Ráno: kritické.. takovou únavu a vyčerpání jsem už dlouho nepocítila..

Středa:

Být v práci od 5 do 18h.. proč né že?
Co se stalo? Od 5 do 12h jsme stáli, protože jsem nerozjela mašinu. Vypadlo servo, a než na to údrbáři přišli, jak, co a proč to zpravit, tak to chvíli trvalo. Pořádně jsme to rozjeli až někdy o půl 3, protože se mezitím řešilo, proč půlka víčka není sem tam přivařená.
A proč jsem teda byla v práci tak dlouho? Protože jsem chtěla, aby to bylo alespoň trochu nějak zpravedlivé vůči druhé směně. Ti totiž díky prostoji končili o půl 5 ráno. A jelikož jsem věděla, že to bude na dlouho, tak jsem je všechny obvolala - i sama mistrová s tím přišla, ale když bych řekla, že ne, tak by s tím nic neudělali, ale přišlo by mi to celkem hnusné, a navíc to už by se mnou nikdo ani nemluvil, a upřímně, když bych byla na jejich místě, taky bych je sjela, protože přijít na půl 2 a být v práci do rána? To by nešlo.. -
Přišla jsem domů, a než jsem se dostala do postele bylo půl 10. Šla jsem ještě vařit oběd na zítra, a navíc, to už se člověku nechce ani spát, když už je toho tolik.

Čtvrtek:

Absolutní krize. Už jsme nemohla téměř ani chodit. Už ve středu mi bylo blbě a ve čtvrtek se to akorát ještě více prohloubilo. Bolelo mě celé levé stehno, protože jsem si ho ve středu natáhla, aby mi to v mašině nebouchlo (to je tak když se jogurty co chvíli šprajcují a kupí se na páse), bolely mě kolena, a do toho mám modráka na noze, jak jsme se snažila všechno pak honem honem rychle dohnat, tak jsem nedávala pozor a narazila jsem se o hranu.
Ve čtvrtek jsem byla v práci do 4. Být tam opět do 6 bych už asi nedala. Tak blbě už mi nebylo hodně dlouho. Už ve středu jsem ani nemohla jíst, jak mi bylo blbě do žaludku. Všechno se to tak nakupila, že už jsem prostě nemohla.
(A to jsem ještě měla jet do školy. Což už bych absolutně nedala, přišla jsem domů, a můj přítel že jdeme uklízet, a já jsem v 8 odpadla a spala až do rána.)

Pátek:

Ani se mi nechtělo věřit, že půjdu domů normálně. Že budu mít tolik času. I tentokrát jsme školu zazdila. Nemá smysl se tak moc přepínat. Ani jsme si nebyla jistá, zda bych dojela.

Sobota:
Konečně jsem se dostala do školy Smějící se. A dnes krom toho, že bych měla uklízet, tak odpočívám. Odpoledne jsem si šla s mojim na chvíli lehnout - má totiž dnes ranní a noční - a jak jsem si říkala: nesmím usnout.. tak jsem do 10 minut spala asi 2 hodiny. A když bych se nedonutila vstát, asi bych už spala až do rána. (A to by nebylo poprvé, co by se mi tohle stalo Smějící se.)

---------------------------------------------------------------

Už se vám někdy stalo, že vás na ulici oslovil neznámý kluk, který se s vámi chce jen tak projít, a nebo si sednout na čokoládu?

Mě se to stalo ve čtvrtek, když jsem šla z práce domů. Vyčerpaná, unavená, strašně vypadajíci. A do toho asi 30 letý chlap mě pořád někam zval, a ještě mi chtěl dát pusu na seznámení! V šoku jsem mu tak nějak dupla na nohu, a to, že jsem mu řekla, že s ním nikam nejdu, i když to pak ještě zkoušel, tak jsem mu vpálila, že mám přítele.

Nezdá se vám to divné a úchylné? Mě poslední dobou pořád někdo obtěžuje. Dokonce i v práci. Ale to je dokonce 50letý chlap, který mi pořád dělal nějaké návrhy. A jednou po mě i trochu vystaroval. A tak se s ním nebavím. Jen se pozdravíme. Sice měl nějakou dobu ještě pořád nějaké kecy, ale ke konci týdne se to mírnilo. Asi mu to došlo. Doufejme teda.
(a přitom jsem si jistá, že jsem mu žádný podnět nedala, aby se tak mohl chovat.. ) Horší na tom je, že si toho začali všímat i lidi v okolí, a hlavně můj kolega. Ten jak ho slyšel, jak mi říká: Pojďme, změříme si mezi náma erotické napětí. (Jak zpravovali tu mašinu, tak měli u sebe i měřič elektrického proudu.) Tak jsem mu řekla, že ne, že mezi náma žádné není, a odešla jsem pryč. Kolega šel hnedka za mnou, a říká mi: On po tobě jede, jak po uzeném, aby po tobě někdy nevyjel.
Už mám z toho chlapa i docela strach a nepříjemný pocit. Vyhýbám se mu.


A jaký byl váš týden? Doufám, že o něco klidnější, než ten můj Usmívající se.
Krásný a nerušený víkend přeje Natka
 


V jednom kole

1. listopadu 2017 v 22:30 | Natálie |  → My diary

Ahoj,

tak se po dlouhé době opět ozývám. Naposledy jste se v mém článku mohli dozvědět o mé dovolené, která nebyla tyto prázdniny jediná. Bohužel ta druhá přinesla velké změny. Pak nejspíš pochopíte, proč jsem se k blogu jen tak nedostala.

Již několikrát jsem zde psala o mé matce. O mém vztahu a problémech mezi námi dvěma. A zrovna na téhle dovolené se konečně ukázalo vše, co možná mělo být ještě delší dobu skryto.

Vše to začalo už v den odjezdu, když mi moje matka řekla, že spíš věří mému bývalému přiteli než mě. Šlo totiž o to, že můj bývalý než se odstěhoval řekl tatovi, že mě viděl s nějakým jiným klukem. Což je nemožné. A víte proč? Do práce a z práce mě vozil tata. A nikam jinam jsem nechodila. Tak jak by to bylo možné? Prostě dle moji matky bylo, protože to řekl můj bývalý a ten je přece lepší než já. (Tohle je jedna z věcí, kterou jí tady nezapomenu.)

Už v tu chvíli jsem se ptala jestli s nima mám vůbec jet. A ona mi jen odpověděla: "oblíkej se".

Proč jsem vlastně jela? Původně jsem měla být doma. V tu dobu to bylo mezi mnou a jí hodně napjaté, až jsem řekla, že prostě nejedu. Ale pak začala, abych jela kvůli mému malému bratrovi, alespoň na 3 dny. Mojeho bratra mám hrozně ráda. Tak jsem na to kývla, ale s tím, že to bude na 3 dny, a pak odjedu s mým přítelem na svoji dovolenou. A to ji vytočilo, protože si myslela, že s nima budu celý ten týden a bude po jejím.

Co se teda dělo, když nebylo po jejím? Pořád po mě řvala. Kvůli všemu, ať jsem mluvila nebo mlčela. Pořád se jí něco nezdálo. Pořád jsem dělala něco špatně.

Takže jsem si vyslechla, nejenom, že se těší, až odjedu pryč, že bude mít klid atd.. a dostalo a to až do fáže, kdy jsem jí řekla, že se teda odstěhuju. (Už jsem to nemohla vydržet, ty věčné pindy, to jak po mě řvala, to jak jsem protrpěla celé ty 3 dny se slzami v očích.. bylo toho prostě moc..) A co mi na to řekla? Že bude jedině ráda, protože mě doma stejně nechce. Tohle mě ranilo nejvíc. Člověk se snaží, a dělá věci podle toho co chce ona, aby nebylo doma peklo, ale ono to stejně nestačí. Prostě ať dělám co dělám, tak se nikdy nezavděčím.

Vzdala jsem to. Všechno. Z dovlené jsem se vrátila v neděli odpoledne. Nikdo se mnou doma nemluvil. Tak jsem si řekla: Asi není co řešit. Tak jsem šla, a nosila si věci do auta. Až jsem měla nabalené celé auto, tak došla mamka. Jestli teda nechci, tak se stěhovat nemusím. Ale to už bylo pozdě. Věci v autě už pro mě byly definitivní. S mojim bylo všechno domluvené, a kvůli jednomu malému gestu mám zapomenou na vše, co mi řekla? Na všechno to hnusné co dělala a říkala? Ne. (Teď nemluvím jen o té "dovolené", ale i o tom, co mi kdy za život řekla.. zrovna teď jak si to po sobě po druhé čtu se mi vybavilo, jak mi řekla, že mě rozseká sekáčkem na maso a co si vlastně myslím..? A moje odpověď byla: Že mě chceš zabít. A to ji rozčílilo ještě víc. Někdy házím vinu na sebe, že je všechno byla moje vina, ale na druhou stranu vím, jak to chodí jinde a vím, že tohle nikdo od svojí mamy neslyšel, ať dělal co dělal.)

Pak nastalo stěhování. Psychicky jsem se dávala dohromady nejmíň měsíc. Mrzelo mě to. Všechno. Nebyla jsem schopná ničeho. Vybalit věci, uklidit je, uvařit. Prostě nic. Přišla jsem, a byla jsem naprosto vyřízená. Jen co jsem přišla, tak jsem byla schopná probrečet celé dny. Sedět a hledět do blba. Probralo mě až to, když mi řekl, že když by nevařila babina, tak se ani nenají. (Bydlíme v baráku jeho babiny.) Tak jsem se do toho dala. Musela jsem se nějak vzpamatovat, a to co řekl, mě teprve probralo.
No a momentálně toho mám tolik, že není den, když bych neměla co na práci. Buď uklízím nebo vařím, peru, peču. A nebo jsem v práci. Až mi přijde, že to nezvládám. Nejenom že už klasicky bývám v práci dýl, protože musím chodit dřív a odpolední míváme dlouhé, ale do toho ještě víkendy, které si beru i navíc, abych měla peníze. Je toho totiž hodně co zařídit a zaplatit. Stěhování není nikdy levná záležitost.Je toho zkrátka hodně a ještě bude.

Víte občas si říkám, že když jsem byla doma, měla jsem v něčem pohodu. Nemusela jsem tolik vařit, uklízet, platit ... ale psychika dělá hrozně moc.. až dojdete po určitou mez, kdy si řeknete: A DOST!

Výsledek obrázku pro volnost

zdroj: google

Po 2 . měsíční pauze

6. září 2017 v 21:36 | Natálie |  → My diary

Ahoj ,

tak se ozývám po delší pauze Usmívající se. Během dovolené a prázdnín jsem se rozhodla udělat si takovou menší pauzu, aby mě psaní nepřestalo bavit a taky se mohla těšit z toho, že budu opět psát Usmívající se. A začnu tam, kde jsem skončila. U dovolené.

1.7.-11.7.2017

Zatímco zbytek rodiny vyjížděl až o dva dny později, jelikož byly rafty domluvené až od středy (teda původní plán byl, že se vyjede až v úterý, ale i oni nakonec jeli dřív), tak my jsme s chutí vyjeli už v sobotu. Chtěli jsme si totiž cestu rodělit do dvou etap, abychom toho co nejvíc prošli. A taky ze prošli, že jsem ani ve finále nevěděla, kde všude jsme vůbec byli, a kde jsme to vlastně byli na dovolené. Smějící se

Naše první zastávka byla:

Náměšť nad Oslavou