Síly

24. srpna 2018 v 11:30 | Natálie |  → My diary

Ahoj Usmívající se,

v poslední době jsem došla k názoru, že mi něco chce evidentně ublížit. Začalo to všechno už minulý týden, kdy mi nedopatřením šlápla na nohu kráva. Pro info: nic příjemného to teda nebylo, noha mi během 5 minut otekla. V prvních chvílích jsem myslela, že mi noha odpadla - přece jen dejme tomu, že váží 700kg - . Bylo to takové štěstí v neštěstí, protože mi šlápla na místo mezi kotníkem a prstama, takže když by to bylo o kousek nahoru nebo dolů, už se na nohu nejspíš nepostavím. Do druhého dne jsem to naštěstí "rozchodila", i když mě to pořád ještě pobolívá.

O pár dní později jsme potřebovali přehnat krávu z porodny do Dolní kolně. Jenže krávě se moc nechtělo, chtěla zůstat s telátkem, a dělala pro to všechno možné. Když jsem zavírala branku, rozběhla se jak proti mě, tak proti brance, kterou rozrazila. V té chvíli jsem se vážně viděla pod kopyty krávy. Ale opět v tom bylo jakési štěstí, že i když je kráva naštvaná, není příliš agresivní a pomstychtivá, aby fakt šla, a podupala vás. Takže jsme skončila s lehkým šokem.

Včera 23.8., když jsem jela aktivně do Rožnova p.R., kvůli neurologii, a šla si rovnou pro výpis z trestního rejstříku, jsem dostala pokutu, protože jsem evitdetně zastavila tam, kde jsem neměla. Tak jsem se vydala hledat stanici, na které to můžu zaplatit. I když jsem v Rožnově žila 20 let, nevím kde sídlí městská policie, protože jsem je nikdy nepotřebovala.

Když jsem dojela na policejní stanici, kde mi řekli, že musím jít jinam, a to na městskou polici, a složitě mi vysvětlovali, kam mám vlastně jet. Když jsem od nich vyjížděla, a couvala jsem,a aktivně jsme stihla nabořit i jiné auto. Naštěstí, se mě, ani autu, a ani jinému autu nic nestalo, i když to byla docela rána. To už mi tělo zaplavila další vlna stresu. Nijak jsem se odtamtud rychle dostala, auto neauto, jen abych už byla pryč. Cestou jsem ještě znova mrkla na to druhé auto, kde neměl ani škrábanec, protože přece jen budu na kameře.

Když jsem se vší slávou dojela na městskou polici, zazvonila, pustili mě dál, a já šla po schodech pořád dál a dál, až jsem došla k nějakému chlapovi do bytu. Koukali jsme na sebe oba dva s jistým rozčarováním. Zeptal se mě co tady dělám, a já v té chvili nebyla schopna slova. (Nikdy by mě totiž nenapadlo, že v té budově bude i byt.) Tak mě poslal zpět dolů s tím, že městká policie je dole. (To je tak, když nikdy není transparent s tím, kam mám vlastně jít.) Pán od městské na mě volal kde jsem se mu ztratila, ale naštěstí tam seděl rozumný pán, který mi to dal "pouze" za 200,-kč. Ráda jsem je zaplatila, a ještě raději jsem odtama odešla, a šup šup zpátky do Valmezu.

Když se daří, tak se daří opravdu se vším všudy.

Výsledek obrázku pro městská policie rožnov pod radhoštěm budova


Klidný zbytek týdne, a bez větších nehod
přeje Natka Usmívající se
 

Západ slunce

13. srpna 2018 v 23:35 | Natálie |  → My diary

Ahoj Usmívající se...


3.8.

Všimli jste si někdy, jak opojný je západ slunce? A taky jak vám chybí, když už jste ho pořádně neviděli přes 2 měsíce? Po hodně dlouhé době jsem v pátek viděla západ slunce. Ani nevíte jak mi bylo. Jak je to něco tak nádherného, jak vám to chybí, jak moc si to užíváte, když vidíte jak se pomalu stmívá, jak pomalu a klidně vše zapadá do šera a do ticha. Jak se ochladí vzduch, jak vše hraje barvami. Jak se oranžová pomalu mění v šedou, která pak nakonec pohltí úplně vše. Jak ta šedooranžová ladí s blikajícími semafory, jak září vesnické hospody pomocí neonu, a taky to, jak se mladí začínají bavit. Je to něco nádherného. Opravdu jsem si tu cestu domů užívala. Po dlouhé době, jsem jela pozdě z práce, a po dlouhé době nemusím myslet na to, že ráno vstávám. Po dlouhé době se pořádně vyspím. A taky to, že nemusím do práce 2x denně, i když mi budou telátka chybět. Přece jenom, jsou rozkošní a umazlení. A proč? Protože jsem oficiálně skončila u telat, dle mého oznámení před měsícem. Už je tam místo mě někdo jiný, a já vzhledem k tomu, že stále nemám práci, jsem souhlasila s jejich nabídkou v nedaleké Střiteži na naháněče. Dnes jsem měla první směnu. A hned jsem si říkala: Svaté telátka!




Oslava

2. srpna 2018 v 20:33 | Natálie |  → My diary

Ahoj Usmívající se,

minulý týden se u mých rodičů konala větší oslava. Mamka slavila narozeniny, ségra svátek, babina svátek, brácha svátek. Takže oslava se vším všudy.

Tentokrál jsem se na dárky připravila, a myslím, že každému jsem udělala radost.

Mamce jsem dala předplatné časopisu, který má ráda, na celý rok.

Babině jsem dala, čokoládu se srdcem, a čokoládové pastilky. (Což znamená, že jsem prohrabala obchod s dárkovým zbožím Usmívající se.)

Bráchovi jsem dala dárky dva. Jedním jsem ho chtěla vytočit, což se mi nepovedlo, ještě mi řekl, že to má rád, a že děkuje. Což mě velice překvapilo. A co jsem mu dala? Písanku a matematiku do 2. třídy Smějící se. Druhý dárek byly sladkosti.

Ségře jsem dala větší krabičku plnou tyčinkami corny s proteiny, protože vím, že to má ráda, a taky hodně cvičí.

 


Lidé přicházejí a odcházejí

9. července 2018 v 14:41 | Natálie |  → My diary

Ahoj Usmívající se,

omlouvám se, že jsem se neozvala dřív, ale bylo toho poslední dobou moc. Když jsem se rozhodla, že bych před 3 týdny napsala článek, a byla jsem na to natěšená, tak mi umřelo jedno kotě. Dost mě to sebralo, protože jsme si ho vzali i s sebou k babině, a věnovali si mu - dávali jsme mu stříkačkou jídlo to pusy -, kontrolovali ho. A stejně umřel. Umřel když jsem ho měla v práci. Dala jsem ho do teplé místnosti, a když jsem ho byla po hodině kontrolovat, tak už tu nebyl. Zkoušela jsem ho rozdýchat, i masáž srdce, ale už se nevrátil. Probrečela jsem celý zbytek neděle, už i kvůli tomu, že za těmi dveřmi úřadovala smrt, a jak víme smrt nikdy nechodí sama. A prudké vystřízlivění přišlo taky v pondělí, kdy mi psal přítel do práce, že jeho děda dostal mrtvici. V práci jsem dodělala jen to nejnutnější, a jela jsem za ním. Do druhého dne umřel.

A co v práci?

V práci budu končit. Na to, jak jsem se na tu práci těšila, tak jsem to nezvládla. Nezvládám to, je to všechno až příliš fyzicky náročné. Na to, že je to na 6 hodin, a já jsem zvyklá dělat 8 + každý den, i víkendy. Tohle je nějak moc. Myslela jsem si, že když budu dělat 6 hodin, rozdělených do 4 hodin ráno a 2 hodiny odpoledne, bude to v pohodě, a budu vše stíhat a budu plná energie. Ale opak je pravdou, a můžu se vší poctivostí říct, že u těch zvířat je opravdu dřina. A není to pro každého, a na to jsem přišla asi po měsíci, že to prostě není pro mě. Nelíbi se mi, jak teď žiju. Jsem věčně unavená, protivná, a taky na nervy Smějící se, protože mě to nebaví, a do toho jsem přetažená - ono se tam musí chodit každý den. Zvířata žerou pořád. A i když ty telátka jsou kukučkové, umazlení a ukřičení. Není to pro mě, a nechci být pak na ně zbytečně zlá.

Tenhle víkend - od pátku do neděle - se konal každoročně náš třídní sraz se střední školou. A musím říct, že se mi to vůbec nelíbilo. Tento rok jsem byla teda extrémně naštvaná na ostatní, protože se chovali hrozně sobecky. Proč by oni něco chystali? Ono se to totiž všechno samo nachystá, samo udělá, samo ugriluje, samo umyje nádobí atd. S kámoškou jsme to všechno chystaly, a ostatní jen seděli a čuměli, a ještě do toho měli debilní kecy. Obě jsme byly pěkně naštvané, a já už jsem to nevydržela, a šla jsem na půlku soboty do chatky, protože už jsem jich všech měla plné zuby. (Prostě člověk se snaží, dělá a nakonec ho ještě zjebou.)

A docela by jste se divili, jak se jedna nejmenová osoba změnila. Bydlela jsem s ní 4 roky, a celé 4 roky jsme ve třídě poslouchali o tom, jak ona nepije, nekouří, a jak by cigaretu nedala v životě do huby. A každého, kdo chodil na zábavy, nebo se opíjel, odsuzovala. A teď? Teď je naprosto to samé. Chodí chlastat, a do toho si ještě zakouří. No nevím co si mám o ní myslet. Jakmile vstoupila do práce, nechala se stáhnout ostatními, a všechno co říkala a věřila v to, zahodila. Asi si myslí, že když to dělat nebude, tak se s ní nebou bavit, a nebo v tom našla jisté zalíbení. Ale, přišla o své zásady.

Já osobně si třeba myslím, že je důležitější mít své zásady, a držet se toho, čemu věříme. Než je v prvním okamžiku zahodit pro lidi, kteří nám ze života zmizí v prvním okamžiku.


Věční šťastlivci

17. června 2018 v 20:28 | Natálie |  → My diary

Ahoj Usmívající se,

od té doby co dělám sama si začínám čím dál tím víc všímat, jaké jsou telata vlastně šťastné, až se nad tím člověk musí musí zamyslet. Každé ráno jsou nadšené jen co vás vidí. Každé ráno už jsou netrpělivé a plné radosti, když jim nesete jídlo. Každé ráno co jim dáváte novou slámu, jsou šťastné. Skákají z toho. Nebo se postaví na přední a vykodí zadníma nožkama a ještě kopnout kopýtkama o sebe. A to mě místama inspiruje. Myslím, že každý z nás po čase přestane být nadšený z toho, co má každý den. Ať už je to třeba jídlo, připojení na internet nebo každodení vstávání do práce. A přitom na rozdíl od nás stačí zvířatům tak málo, a ještě jsou z toho každý den nadšené. Líbí se mi to. Usmívající se