Můj první den na intru

4. srpna 2015 v 6:00 | Natálie |  → My diary
2. září 2012

"Mami klid!", už mě vážně unavuje pořád přesvědčovat matku, že všechno bude v pohodě. Nervozita v autě by se dala krájet a já si demonstrativně dávám sluchátka. Už se to nedá vydržet. Nevím kdo je víc nerovzní jestli já nebo ona. Byla to moje první jízda na intr. Kdo to asi bude? Snad to nebude nějaký emouš. Budeme si vůbec rozumnět? Kolik nás tam vůbec bude? To byly otázky, které mi v hlavě neustále vyplouvaly na mysl.

Konečně jsme dojeli. Těch lidí! Kam teď? Dle nástěnky jsem zjistila, že mé budoucí bydliště bude 7. patro. Po příchodu nás uvítala příjemná paní vychovatelka. Byla a je to ženská, ktrá se o sebe s chutí stará, ráda se namaluje, ráda se obleče, je příjemná a není náladová a i když byla naštaná nebo měla nějaké trable, nevylévala si t ona nás. Jak moc mi teď chybí. Po rozhovoru s ní jsem se dozvěděla, že tu budem pouze 2 z naší třídy. A každá byla napsána na jiném pokoji. Matka se však rozčílila a požádala o přesunutí, abychom byly spolu.
Když jsem vešla na pokoj, tak mě hned uvítaly růžové kufry, ale nikdo nikde. Tak sem si vybrala postel u okna - která mi mimochodem zůstala a doufám, že i zůstane ten poslední rok - . Po chvíli vybalování přiletí nádherná, hubená holka. Vlasy rovné, učesané, obarvené na blond krom spodních vlasů - ty má přírodní -. Vypadala prostě nádherně. Hned se se mnou seznámila, představila se a já se hned cítila o něco líp. I když po chvíli zase zmizela.




Tak jsem se pustila dál do vybalování, když pak přišel další človíček s celou rodinou. Hned mi došlo, že to bude moje spolužačka. Prví dojem teda nebyl nejlepší. Přišla nějaká malá, drobná, až moc hubená, dívčina s blond melírem, který ji vůbec nesvědčil, nenamalovaná. Pomalu mi nechtěla ani podat ruku, protože ji měla od koblihy. Okamžitě jsem se začla bavit, ale ona nejevila absolutní zájem.
Na intru z naší školy nás bylo celkem 5. Byly jsme proto spojené s veterinou.

1. září 2012
"Kudy že máme jít?". Stály jsme zmateně před intrem a absolutně jsme nevěděly, kam máme jít. Tak jsem využila můj "přirozený kompas", který ovšem nikdy nefunguje a vždy, když se jde podle mě, tak se jde blbě. Tentotkrát to však vyšlo a my došly. Byly jsme tam mezi prvníma. Postupně jsem sledovala přicházející zvláštní osoby a všechno psala mé nejlepší kamarádce. Na základce jsme měli nejhezčí kluky na škole a to co přišlo teď se nedalo absolutně srovnat.
Bylo nás 12. Z toho 4 holky. Bylo to všechno strašně zvláštní. Chybělo mi všechno.
Nové město, noví lidé, intr, spolubydlící, která se mnou nechtěla mluvit. Cítila jsem se tak sama. Nebylo divu, že jsem se z toho 4. den psychicky zhroutila a brečela v koupelně - naštěstí je na pokoji - . Za chvíli jsem slyšela zaklepání. Byla to moje spolužačka. Byla mi oznámit, že odchází za svou bývalou spolužačkou, která sídlí na 6.patře. Tak jsem jí to všechno odkývala a pokračovala v započatém díle.

Chtěla jsem navštívit rodinu, která bydlí náhodou tam, kde já studuju. Teoreticky jsem věděla kde, ale prakticky to vypadalo úplně jinak. Dokázala jsem obejít pouze ulici, nebo nevím jak to mám nazývat. Byla jsem ztracena.

Ve škole už mě štvalo, jak se musíme pořád v každém předmětě představovat. Štvalo mě i to, že jakmile jsem vstala já, tak celá banda kluků přede mnou se otočilo a hledělo na mě. Jakmile vstala moje spolubydlí, tak se zase zpátky otočili. Byla jsem ze všeho nervozní. Z nových učitelů, lidí. Bylo toho na mě moc. Milovala jsem třídu na základce. Chtěla jsem se tam okamžitě vrátit.

--------------------

Teď jsem si vzpomněla na naši rozlučku se základkou, která byla v kině. Ty hodiny dřiny, aby to nějak vypadalo. Tolik slz, kterých při tom padlo. Poslední půl rok chodili i ti největší záškoláci a užívali si ty poslední chvíle. Doteď na to vzpomínám s láskou, i když mě teď někteří jedinci nejsou schopní ani pozdravit. Všechno bylo tak jednoduché. Jediná starost byla dostat se na školu. Málo koho trápilo něco jiného. A všechny ty starosti, které se nám zdály nejtěžší se nám teď zdají jako banalita a ničím takovým se už netrápíme. Moc bych se chtěla do té doby vrátit a řešit takové jednoduchosti, jako tenkrát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.