Když slovo "doma" ztrácí svůj význam

22. května 2017 v 8:09 | Natálie |  → My diary
Už jste se někdy vraceli domů se slzami v očích? Ale ne však kvůli špatnému dni nebo snad kvůli něčemu špatnému co vám stalo, ale právě kvůli tomu, že se vracíte "domů". Je mi 20 let, školu mám hotovou, práci, přítele. Zní to téměř skvěle. Až na jednu drobnost. Rodiče. Už to přestávám zvládat. To, že se nemůžu vídat se svým přítelem. *Protože - teda tak to vidím já - dle matky musím být nejspíš jenom doma a vařit, uklízet, prát, žehlit. Pořád se jim musím hlásit kde jsem a v kolik příjdu nebo "jestli vůbec míním příjít" - jak nejraději říká moje matka.

Dnes jsem s ním byla po obědě. Dojel vlakem, protože nemůže řídit skrz tu ruku, a jeli jsme k mojí babině se podívat na koťátka. A jel s námi samozdřejmě můj mladší brácha.( Pokud můžou, tak mi ho všude přiserou, aby oni měli doma klid. )Když jsme se vraceli zpět, vyhodila jsem kubu doma, oznámila jim, že tu mají Kubu a jela odvést mojeho. Neřekla jsem jim, že se zdržím, protože to beru tak, že už jsem dospělá a ví, s kým jsem. Než jsem vůbec stihla dojet k mojemu, už jsem stihla mít dva zmenškané hovory. Mamka.


Mamka: Jako co to mělo být s tím Jakubem, to jsem jako nepochopila.
Já: tož co? tož jsem ho vyhodila a jela odvést Filipa.
Mamka: aha jo dobré, a kdy jako přijedeš?
Já: tak asi se tu zdržím chvíli, teď jsem dojela a asi si pustíme film. Ale dneska dojedu.
Mamka: jako myslím, že už to přeháníš.
Já: a co jako přeháním? Když by mi bylo 13, tak bych to přeháněla.
Mamka: no už to prostě přeháníš, to si jako musíme promluvit
----

A takhle je to pomalu pokaždé, co jsem s ním.. Pokaždé to přeháním, pokaždé musím okamžitě domů. V 10 už jsem měla hovor, kde jsem.
-----------------------------------------
*A jak jsem přišla na to, že po mě mamka chce, abych neustále dělala doma?
Z jednoho hovoru, kdy mi volala taťka s kterým jsem se jasně domlouvala, že dojedu v úterý ráno. (+ nikdy nebyla nějak nadšená, že chodíme ven, a vždy byl nějaký problém)

7.5. Můj měl čertstvě zlomený prst a my si udělali "výlet" k našim. (Byla jsem u něho na víkendu) A jak jsme seděli v obyváku, tak jsem se s ním domlouvala, že dojedu v úterý ráno. Na pondělí, které bylo mimořádně volné - v práci chodíme i ve svátky - jsme se domluvila s babinou, že dojedem.

8.5. Bylo zhruba 7 hodin večer, sotva jsem dojela od babiny k mojemu, tak jsem měla hovor od taty.

Taťka: Kdy přijedeš?
Já: Říkala jsem ti, že přijedu v úterý ráno.
Taťka: Jak ráno? Přijedeš teď.
Já: No nedojedu, já jsme se s tebou domlouvala na tom, že dojedu v úterý ráno, tak dojedu v úterý ráno.
Taťka: No kdy ráno? Já zítra ráno potřebuju auto.
Já: V kolik hodin? Budu tam.
Taťka: V 7 hodin ho potřebuju. A ty už jako nebydlíš doma?
Já: A tak co furt budu doma, mě už to tež nebaví.
Taťka: Aha, tak tebe to už nebaví .. To je teda bomba.

Mamka (v pozadí rozhovoru): Pavle já už se na to tady můžu vysrat, já to tady mám všechno dělat sama ...
------------------------------------------

Ale mě přitom nepřipadá, že bych s ním byla tak moc.
Tenhle týden jsme s ním byla akorát ve středu, a když jsem s ním byla, tak opět hovor od mamy. Ta na to snad má nějaký radar.

Mamka: Ahoj, co děláš?
Já: No čau, tož nic, jsem venku.
Mamka: A jako kde zas venku? (tím svým nasraným hlasem.. a to už jsem fakt neměla sílu jí říkat, že jsem u něho..)
Já: No venku, je hezky, tak co budu dělat doma?
Mamka: Aha, no tak oškrábej zemáky a obal sýr, ať je to ne zítra nachystané. (prohodila si totiž směnu, brácha měl den na to vystoupení)
A i když jsem jí znova zopakovala, že jsem venku, nijak to nezabralo, tak jsem šla volat tatovi, kterému zrovna když jsem s ním mluvila, volala na druhý telefon mama a já dostala od taty seřváno. Ale ani tak jsem se "domů" nevráila.

Copak to bylo moc? Vidět se s ním půl dne v celém týdnu?

(Sice jsem s ním teď byla i o víkendu, ale jenom odpoledne. přijel k nám a zase odjel, ale i tak. Je moc jedno odpoledne v týdnu?)

A dnes jsem se vracela, se slzami v očích. Když se nehádám s nima, tak se hádám s mojim, který začne, že já všechno dělám podle rodičů a bla bla bla... Ale copak to jde, neustále bojovat? Neustále se hádát? Když by nebyl můj přítel slušný, tak to pochopím. Ale on je. Nekouří, nijak nepije, má práci.. a je fakt hodný.. pro mě dokonalý.. má mě fakt rád.. a já jeho.. s ním je slovo "vztah" úplně něco jiného než to, co jsem měla ty roky předtím.

Bylo to zrovna dnes, když jsme se vracela domů a přemýšlela, jaké by to bylo smyknout volant do protisměru, když zrovna jede kamion? Bolelo by to? Jaké by to bylo napálit to do svodidel? Když už se zabít.. tak jen sebe.. nebo zranit jen sebe.. proč ubližovat ještě někomu dalšímu.. ? A pak.. už bych byla konečně volná..

Už delší dobu mi nepřipadá, že bych se vracela domů. Doma je prostě to, kde je on.

Před nějakou dobou, jsem dokonale pochopila, proč se ségra odstěhovala. Bylo to po tom rozhovoru s tatou. Toho 8.5. . A to jsem mu další den ráno i řekla. I to, že tady nebudu, protože bych se musela i ve 30 vzpovídat kde jsem byla, s kým jsem byla a proč jsem se zdržela.

Moje matka nikdy neodpustila ségře, že se odstěhovala. I přesto je pořád nejlepší dcerou, kterou kdy měla. Vyloženě se nesnese s klukem s který chodí, protože je nevychovaný, nemá úctu k nikomu - jak sám říká -, a chlastá.

Ségra se odstěhovala asi půl roku po tom, co odmaturuvala.
Já zůstala, ale přesto jsem ta nejhorší, která se od svého přítele vrací, jako když by spáchala zločin.

Jednou se mě moje mama zeptala, jestli bych je já za nic na světě nevyměnila.
Na tu otázku jsem ji neodpověděla, protože se mi hned vybavilo, jak mě jednou seřvala a řekla mi, že já jsem ta svině největší. A bylo to jen kvůli tomu, že jsem se zastala taty. Copak tohle matka říká svému dítěti? Ať jsem se ptala kohokoliv, nikdy jsem od nikoho neslyšela, že by jim tohle mama řekla.

Co ale dělat dál?

Rozejít se s ním? A přijít o to, co máte v životě nejradši jenom proto, aby byli vaši rodiče "spokojení"? Ale za jak dlouho dobu by jim došlo, že vám zničili celý život? Když přijdete o někoho, kdo vás dělá šťastným?

Zůstat s ním? Odstěhovat se. A už víte, že se s vámi rodiče nebudou nikdy nijak bavit. Ono né, že by to bylo teď lepší, ale např. už přes rok vyčítá mama ségře to, že se odstěhovala. A myslím, že to bude až do konce jejího života. Ve výčitkách se totiž vyžívá. Ono né, že by byla třeba ráda, že jsme si vzali na pár hodin Jakuba. To ne. Ona radši bude chodit a pomlouvat a všem říkat, co jste neudělali. Např. že jsem na chodbě neumyla okno, ale přitom jsem měla odpolední, a už nevím přesně kolik jsem měla jiné práce, ale vím, že to bylo hrozně hektické ten týden. A té práce myslím práci doma. Ale to jsem se pak od matičky dozvěděla, že říkala, že jsem neumyla okno. Ale to co jsem udělala jí už neřekla a ani vlastně proč jsem to nestihla.

Každý vám řekne: Tak proč si s nima nepromluvíš?
A v tu chvíli se chytám za hlavu, protože těch rozmluv už bylo nespočet. A nikdy se nic nezlepšílo.. ono už to nikdy lepší nebude.


(a jestli vám připadá nemožné, abych si pamatovala rozhovory s našima, tak věřte, že právě tyhle, by jsme si taky pamatovali)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Intuice Intuice | E-mail | Web | 22. května 2017 v 8:38 | Reagovat

Můj názor, čistě osobní. Pokud je Ti 20 let, máš nárok být kde chceš a s kým chceš. Nejraději po domluvě. Pokud domluva vázne, tak jako u vás, dobré to není. Jedna věc je asi to auto, to je asi tátovo, že? Takže to má táta pravdu. Poslední, co napíšu - stěhovala jsem se od našich ve 20 letech.

2 Natálie Natálie | Web | 22. května 2017 v 8:44 | Reagovat

[1]: no já mám teď svoje auto.. naši si koupili nové a já mám to po nich.. jenže on nechtěl s tím novým jezdit.. to byl ten problém.. teď už s ním jezdí, ale v době co ho koupil, tak nechtěl.. bylo tomu asi dva týdny, co auto jen tak bylo v garáži..

3 Intuice Intuice | E-mail | Web | 22. května 2017 v 8:47 | Reagovat

[2]: Takže toto už je vyřešeno. Z jedné strany chápu, že se rodiče bojí (mám taky dospělé děti, vím, o čem je řeč), ale na druhou stranu jsem to, co Ty, podobně zažila také. A nebylo u mne jiné řešení, než jsem udělala. A pak byl klid.

4 Intuice Intuice | E-mail | Web | 22. května 2017 v 8:49 | Reagovat

[2]: Natálie, takže toto už je vyřešeno. Z jedné strany chápu, že se rodiče bojí (mám taky dospělé děti, vím, o čem je řeč), ale na druhou stranu jsem to, co Ty, podobně zažila také. A nebylo u mne jiné řešení, než jsem udělala. A pak byl klid.

5 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 22. května 2017 v 15:08 | Reagovat

Já nevím, budeš mi věřit, když napíšu, že jsem to doma měla úplně, ale úplně stejné?
A když už jsem měla před svatbou a vrátila jsem se jednou domů kolem půlnoci, tak jsem dostala od mamky takovou facku, že se mi málem otočila hlava kolem dokola. Nejhorší bylo, že jsem to vůbec nečekala, protože tam seděla potmě a tudíž měla na tu tmu přivyklé oči. Kolik mi dala nadávek, to snad ani nejde komentovat.. I proto jsem se vdala po dvouměsíční známosti.

6 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. května 2017 v 23:08 | Reagovat

S našima to taky nebylo úplně jednoduché, ale já jsem se po střední stěhovala do Brna na vysokou. Tady jsem si našla přítele, práci i byt a jsem spokojená jako nikdy. Žum, to jest přítel, je moje "doma".
Vaši asi koneckonců nemůžou čekat, že s nimi budeš žít do čtyřiceti, none?

7 Abs Abs | Web | 23. května 2017 v 14:48 | Reagovat

Dívej, když se vaši neumí k tobě chovat s úctou a doma se necítíš jako doma, tak udělej to, co by bylo pro tebe nejlepší. Máš přítele, tak si s ním sedni a promluv, že byste spolu mohli začít bydlet. Školu dodělanou máš, práci taky máš, tak nevidím problém. Na rodiče se nedívej, oni si pak uvědomí vlastní chybu, věř mi. Ze začátku to bude těžké, ale vše se dá zvládnout a věřím, že budeš konečně šťastná! Hodně štěstí

8 Natálie Natálie | Web | 24. května 2017 v 10:54 | Reagovat

[5]: no právěže jak jsem měla včera debatu s mamou, tak jsme se bavili o tom stěhování, a ona říkala, že je to prostě ještě moc brzo... že jsme spolu sotva půl roku a že se neznáme.. jenže na druhou stranu, se s mojim známe 4 roky.. takže je to docela sporné, ale vím, že je to ještě moc brzo.. a začala cosi o tom, že dřív to tak nebývalo, že se nejdřív lidi brali, a pak až spolu bydleli..

[6]: občas mi přijde, že oni na to čekají :D protože máme barák, tak tam chcou někoho mít..

[7]: jo, ale oni to zase berou tak, že třeba jsme jezdili po dovolených atd. a že pro nás udělali maximum.. a že mi teď dali auto.. to mi řekla mamka při včerejším rozhovoru..

9 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 24. května 2017 v 11:07 | Reagovat

Moje odpověď -  Natálie asi má tvoje mamča pravdu, že dřív to tak nebývalo. Já jsem určitě ještě o dost starší, než je tvoje maminka. Ta moje mi kdysi říkala to samé.

Jenže jaká doba je tak akorát a optimální? Ono je to trochu i o toleranci těch dvou. Znám případy, kdy se manželé rozvedli po mnohaleté známosti. My se brali po dvou měsících v roce 1974 (v mých skoro 23 letech) a jsme pořád spolu. Už jsem to  tenkrát doma opravdu nemohla vydržet - facky a nadávky každý den.

10 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 24. května 2017 v 11:11 | Reagovat

[8]: Zapomněla jsem reagovat na to společné bydlení, no bylo to tak, jak říká tvoje maminka, ale dneska je úplně jiná doba a je to celkem normální, že spolu ti dva bydlí před svatbou. Moje dcera odešla z domova taky ve dvaceti letech, bydlela několik let s přítelem a na svatbu nespěchali. Teď jsou spolu už 8 let a mají dvě děcka.

11 Janinka Janinka | E-mail | Web | 24. května 2017 v 11:21 | Reagovat

Tak na rovinu - tvá situace mě mrzí, ovšem jediné řešení, dle mého nejrozumnější, je odstěhovat se. I za cenu toho, že tu budou výčitky. Služku, kterou očividně ve společné domácnosti jsi, bych ze sebe nedělala ani omylem, protože mám nějakou sebeúctu. Držím pěsti, ať to všechno dobře dopadne!

12 slunecnyden slunecnyden | Web | 24. května 2017 v 13:56 | Reagovat

Já být tebou, pokud je přítel v pohodě, tak se odstěhuji k němu. Nebo někam jinam, samostatný pokoj... Člověk nemůže brát pořád ohledy na ostatní, ale občas si jít i za svým. Když cítí, že je to správné a že to udělat chce. Samozřejmě půjčovat si od rodičů auto je něco jiného. Tam bys měla dopředu říct, jak dlouho ho potřebuješ a kdy ho vrátíš. Myslím, že tohle se vyvrbí časem. A možná, že tě naštvou vaši natolik, že půjdeš.

13 Michelle Michelle | Web | 24. května 2017 v 14:16 | Reagovat

Někdy je pro rodiče asi těžší pochopit, že už nám není deset. A pro někoho ještě těžší že máme i svůj život a nesedíme pořád doma. Já vím, že se to lehce říká ale měli by jste si doma promluvit, zkusit to aspoň :) nebo se odstěhovat,což je teda krajní možnost ale taky je to řešení. Doufám, že se tvoje situace zlepší, držím palce :)

14 Reina Sun Reina Sun | Web | 24. května 2017 v 17:43 | Reagovat

Děkuju, že máš podobnou matku jako já. (Promiň)
U nás je to tedy ještě o trochu složitější, ale základ je stejný - živa z výčitek a organizování života jiných, místo aby dala dohromady ten svůj. Chvíle, kdy jsi pro ní holčička, co nemá vlastní rozum a vzápětí chůva - protože to už přece zvládneš.
Je to težký. Protože jsou to tvoji rodiče, ale na druhou stranu už jsi velká. A tak se to v tobě mydlí a padá ze všech stran.
Mně se jeví jediná možnost: Odstěhovat se, ale ne k příteli, nýbrž do svého. Tak bys měla svůj klid.

15 sugr sugr | E-mail | Web | 24. května 2017 v 19:48 | Reagovat

Každý zde radí odstěhovat se, každý asi tu možnost měl, měl kam jít, kde bydlet. Je to štěstí, když ta možnost je. Bohužel ne všichni to štěstí mají. Tolerance je jediné co v soužití dvou geneací zbývá, nic jiného. Držím palce, ať už se rozhodneš utéct, či zůstat. :-)

16 Natálie Natálie | Web | 25. května 2017 v 11:46 | Reagovat

[12]: já to dopředu oznámila.. a řekla že to bude tak a tak a když jsem mu to říkala, námitky neměl.. ale den na to na to asi zapomněl.. a v té době už měl on nové auto.. a já měla to staré.. proto jsem si ho pak brala častěji..

[13]: taky mi to tak přijde, že to prostě neberou.. že už jsem dospělá a vydělám.. ale tak to prostě je.. rozmluva byla a spíš mě to víc odvrací od stěhování, protože pak mamka začne říkat, co všechno pro nás udělali.. pak začne mluvit o ségře, která se hned po škole odstěhovala za klukem, kterého nesnáší.. a jen tak mimochodem já ho taky nesnáším.. takže ono je to takové složité.. a já zase nechcu být ta špatná, která by se měla za něco mstít nebo tak. taková prostě nejsem.. každý řekne, ať se odstěhuješ.. ale není to tak jednoduché.. i když nad tím uvažuju.. ale nic není jen tak :/

[14]: asi tak.. a to že se to v člověku bije máš naprostou pravdu..

[15]: děkuji za podporu.. :) ani to stěhování není jen tak.. ale začínám pomalu šetřit, protože na stěhování člověk potřebuje peníze..

17 D D | Web | 25. května 2017 v 21:56 | Reagovat

Něco podobného jsem kdysi taky zažil. Vygradovalo to v to, že jsem vytáhl SIMku z mobilu, zlomil ji na půl a týden se doma neukázal. V té době by mi právě dvacet. Když jsem pak po týdnu přišel bylo to pro věci. Poslal jsem do háje rodinu i známé, kteří mi nadávali, že dělám rozbroje a drama; naházel do tašky oblečení, sbalil knihy a nějaké osobní věci a odešel. Doma jsem se už nikdy neukázal a opravdu mi to nechybí. Nelituji toho ani teď, když už všichni nežijí. Nevím třeba jaké jsi měla dětství ty, ale já musel bydlet v jednom pokoji s feťákem a měl jsem pak v pubertě ty nejčernější myšlenky, takže jsem tohle bral jako slušný trest pro svoji rodinu, která si ode mě žádnou pozornost nebo podlézání nezasloužila. A proto také z duše nenávidím řeči o podmíněné lásce a děkování, že tě někdo přivedl na tenhle svět, kde se rodiče vidí ve svých dětech jen zvířata (domácí mazlíčky), kteří musejí skákat, jak oni pískají.

18 D D | Web | 25. května 2017 v 21:58 | Reagovat

Mimochodem tenkrát jsem se stěhoval domů ke své první vážné známosti a znali jsme se v té době necelé dva měsíce a viděli se za tu dobu osobně jen dvakrát. ;-)

19 Natálie Natálie | Web | 25. května 2017 v 22:30 | Reagovat

[17]: tak na to co píšeš u tady i to co jsem četla předtím na tvém blogu si teda nemůžu stěžovat... ty jsi to měl horší než já.. takže já si oproti tobě můžu pískat.. a stejně si stěžuju.. :( teď si připadám úplně hrozně..

20 D D | Web | 26. května 2017 v 7:24 | Reagovat

[19]: Cítit hrozně se kvůli tomu určitě nemusíš. Vždycky jsou tu lidé, co se měli lépe než ty, ale i spoustu těch, co se mělo hůře. Nic to však neměná na faktu, že všichni cítíme to samé - smutek, bolest, nepochopení, ublížení... To nás činní stejnými a stavý do stejné pozice. A to je smutnější, že pokud jis měla třeba hezké dětství, že to vygradovalo v tohle a rodiče tě teď psychicky deptají a ničí. Že i někdo, kdo dříve miloval je tohohle schopen a není mu vůbec hanba. Proto mi taky takové příspěvky vždycky dokáží hnout žlučí. Ne proto, že bych se zlobil na pisatele, který si stěžuje, ale protože mám zlost na ty, co dovedou takhle ubližovat.

21 Gaz Gaz | E-mail | Web | 26. května 2017 v 19:36 | Reagovat

Ach ty rodiče.. Občas mám pocit, že ti moji nejsou vůbec rádi, že jsem si našla přítele. Od kamarádů a kamarádek slýchám: "máma mi furt předhazuje jednoho strašnýho kluka" nebo "pořád se mě doma ptaj, kdy už si najdu kluka" a pod. U mě to je spíš jako:"aha tak jo, ale nezapomeň se učit". Vídám se s ním často, skoro denně a místo toho, aby rodiče řekli, "bud s ním klidně každý den, když seš s ním šťastná", tak je to spíš "Nepřeháníte to trochu?" Tuhle větu jsem za jeden rok slyšela nesčetněkrát... Rodičům občas chybí porozumění...
Myslím si, že když seš dospělá holka, která má po škole a pracuje, tak máš plné právo dělat si, co chceš a odstěhovat se, kdy chceš, když máš na to ±peníze. To, že rodiče chtějí vědět, kde si a co děláš a kdy se vrátíš je normální, jsou to přeci rodiče. Ale podle mě by to v Tvém věku mělo spíš fungovat jako oznámení, ne jako prosba o dovolení. Snažila jsem se to aplikovat doma - kam jdu spíš oznamovat, než se ptát, no ale stejně dostanu kyselý ksicht Jiná metoda je pak psát vzkazy na papír, když nikdo není "doma" a adresát se to dozví, až přijde domů, trochu kruté, ale nemůže si moc stěžovat...

Možná to chce jen čas a oni si zvyknou, že seš doma čím dál tím méně často a pak jim třeba nebude ani tak moc vadit, že se odstěhuješ - stejně to jednou uděláš, i kdyby to mělo být kvůli svatbě. :)

Hodně štěstí a pevné nervy, užívej si ty pěkné chvíle a ty špatné ignoruj, anebo z nich udělej hezčí. :)

22 cincina cincina | Web | 27. května 2017 v 21:15 | Reagovat

Já tě vlastně úplně chápu. Někdy si promluvit nestačí, protože když to ten člověk nechápe, tak to jednoduše nemá smysl.
Třeba já vždycky s našima mívám období, kdy se hádáme do krve a to mám chuť se vážně odstěhovat, ale pak se to zase uklidní a je to v pohodě.
A věř mi, že jsou horší nadávky než svině, mamka mi kolikrát řekne i hůř.
Rozhodně bych se ale s přítelem nerozcházela, tím by se nic nevyřešilo:) Spíš se časem odstěhovat, potom budeš mít alespoň klid.

23 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 28. května 2017 v 17:00 | Reagovat

Já nevim, ale když už i přemejšlíš o tom, jaký by to bylo naprat to do kamionu (blbý, ale víc blbý pro tebe, vím, co říkám, táta je dvacet let kamioňák), přitom píšeš, že školu máš hotovou, takže pracuješ na plnej úvazek a teda asi máš plat, z kterýho bys utáhla nějakej přinejhorším podnájem (a zase vím co říkám, minimální mzda, ale samotná z toho vyžiju naprosto bez problémů, když mi nebude vadit sdílenej byt), tak by nejlepší řešení bylo prostě se odstěhovat. S rodičema se těžko hejbá, pokud s nima nehnul už ten fakt, že jsi dospěla (já si třeba před nějakou dobou zpětně uvědomila, jak se postupně a plíživě, ale radikálně měnil přístup našich, když jsme začali všichni dospívat a dostali se pomalu k osmnáctce a přes ni, jakmile u někoho tohle nenastane a nepomůže ani domluva, nedá se moc dělat). Mám kamarádku, co je na tom podobně, a tam je fakt jediný řešení se odstěhovat. Bohužel, ona ještě nemá hotovou školu, takže na to nemá prostředky. Každopádně ale buď bude v takových případech člověk upřednostňovat svou budoucnost a nebo pohodu a touhu po zajetých pořádcích ostatních na úkor svůj.

24 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 28. května 2017 v 17:04 | Reagovat

[15]: Ono to není tak těžké ani když nemáš. Třeba mě když přijali do první práce, bylo to nějakých 80 km od domova a já neměla žádný náhradní bydlení. Možnost tak byla dojíždět denně se vstáváním někdy před pátou a návraty kolem osmý, nebo prostě narychlo něco sehnat. A já sehnala. Tak trochu stále "studentské" bydlení s více lidmi na jednom bytě + každý svůj pokoj, ale rozhodně příjemnější než dojíždět. Zvlášť pokud je to větší město s vysokou, tak nabídek bude dost a soukromé ubytování vezme i nestudenta, když je to někdo mladej, začínající. A takový ani nemusí mít vysoký nájmy. Takže najít bydlení tak těžký není, když je sama a dvacetiletá.

25 sugr sugr | E-mail | Web | 28. května 2017 v 17:15 | Reagovat

[24]: Musím zcela souhlasit s tvou poslední větou, je víc než pravdivá. Horší je, když člověk tu možnost osamostatnit se nevyužije a než se rozkouká je sám starý a ...:-( Kdyby mi bylo znova dvacet, neváhala bych a udělala to o čem tu píšeš, neb už bohužel vím, co člověka čeká, když to neudělá.:-((

26 Andey Andey | Web | 28. května 2017 v 18:50 | Reagovat

Tak si promluv s přítelem o tom. Vysvětli mu situaci a společně najděte řešení, když s rodiči není domluva. Jinak ti poradit nedokážu.

27 Klára Klára | Web | 28. května 2017 v 21:24 | Reagovat

Na jednu stranu chápu rodiče, že o tebe mají strach. Stále jsi a vždycky budeš jejich dcera.
Ale myslím, že pokud by sis našla vlastní bydlení, postavila se na vlastní nohy, zcela osamostatnila, museli by si zvyknout. Vždyť už je ti 20 :)

28 Pett Pett | Web | 29. května 2017 v 12:26 | Reagovat

S rodiči je to těžké :/ jsem ráda že už nebydlím s rodiči, ten klid je k nezaplaceni...
Držím ti palce, rodiče o nás sice mají strach, ale znám to, když to přehánějí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.